Sdílení elektřiny v Česku slaví rok. Technika funguje, daňový režim zůstává nejasný
Od července 2024 mohou české domácnosti, bytové domy, obce i podniky sdílet vyrobenou elektřinu. Technicky se systém osvědčil, jeho daňové dopady ale zůstávají mnohdy nevyjasněné. Podle Vladimíra Hejduka z advokátní kanceláře ROWAN LEGAL stále chybí jasná pravidla pro DPH, úplatu a odpisování fotovoltaických elektráren.
Od loňského července funguje v Česku nový institut sdílení elektřiny, který umožňuje přerozdělovat vyrobenou energii mezi rodinami, bytovými domy, obcemi či podniky. Podobně jako v jiných evropských zemích má tento systém za cíl posílit energetickou soběstačnost a snížit přetížení distribučních sítí.
Podle Vladimíra Hejduka, daňového poradce a partnera advokátní kanceláře ROWAN LEGAL, novela zákona o daních z příjmů sice zrušila speciální režim odpisování fotovoltaických elektráren, ale klíčové otázky ohledně DPH, úplaty či bezúplatnosti sdílení a nastavení převodních cen stále zůstávají nezodpovězené.
Samotný koncept sdílení elektřiny není právně zcela novým fenoménem. Byl zaveden novelou energetického zákona, známou jako lex OZE II, která nabyla účinnosti 1. července 2024. Novinka umožňuje „administrativně připsat“ vyrobenou elektřinu z obnovitelných zdrojů, zejména fotovoltaik, k jinému odběrnému místu. Nejčastěji se tak děje v rámci rodin, firem, bytových domů či obcí. Dohled nad systémem vykonává nově zřízené Elektroenergetické datové centrum (EDC), které přebytky elektřiny převádí mezi jednotlivými účastníky.
„Sdílení elektřiny nespočívá ve fyzickém dodání elektřiny ‚od výrobny k uživateli‘. Jedná se toliko o účetní operaci realizovanou EDC, která se projeví pouze na vyúčtování konečné spotřeby u subjektu odebírajícího sdílenou elektřinu. Otázka zní, zda můžeme na takové ‚administrativní‘ sdílení elektřiny u poskytovatele nahlížet jako na standardní dodání zboží, nebo jako na jinou svébytnou a specifickou ekonomickou činnost blížící se spíše poskytnutí služby,“ upozorňuje Vladimír Hejduk.
Zákonodárce měl při zavedení institutu na paměti především zvýšení energetické soběstačnosti obyvatel. Podobný systém, známý jako energetické komunity, funguje v řadě evropských států. Model je nejvhodnější tam, kde výroba a spotřeba elektřiny probíhají v odlišných časových či prostorových rámcích, například mezi obcemi, bytovými domy či podnikatelskými areály, kde více subjektů sdílí jednu výrobnu.
Daňové otázky zůstávají zásadní. Legislativa umožňuje, aby sdílení probíhalo za úplatu i zdarma. Tento stav však může komplikovat aplikaci zákona o DPH a vyvolávat otázky, zda bezúplatné sdílení je ekonomická činnost či nikoliv. Podobně může odběrateli vzniknout nepeněžní zdanitelný příjem a nejasná zůstává i daňová uznatelnost souvisejících nákladů.
Novela zákona o daních z příjmů účinná od srpna 2025 zrušila dosavadní specifický režim odpisování fotovoltaických elektráren. „Solární elektrárny budou nově daňově odpisovány jako jakýkoliv jiný hmotný majetek v příslušné odpisové skupině rovnoměrným nebo zrychleným způsobem. V návaznosti na tuto novelizaci Generální finanční ředitelství vydalo sdělení k novému způsobu daňového odpisování fotovoltaických elektráren. Podle tohoto sdělení by se aktuálně aplikovaný postoj k rozdělení fotovoltaické elektrárny na technologickou a stavební část neměl měnit,“ shrnuje Vladimír Hejduk.
Obce a firmy si tak stále musí vyjasnit účetní i daňové nastavení sdílení a odpisování. „Všechny tyto subjekty musí věnovat zvýšenou pozornost při nastavování modelu odpisování solárních panelů využívaných pro výrobu elektřiny. Vlastník solárních panelů, typicky třeba obec, se může lišit od vlastníka či jiného odpisovatele budovy, na jejíž střeše solární panely jsou. Tím může být právě např. obecní příspěvková organizace. V takovém případě je klíčové správně určit, jaká část investice bude považována za technické zhodnocení budovy a kdo takové technické zhodnocení bude následně odpisovat. A samozřejmě je také potřeba určit, jaká část investice bude považována za samostatný hmotný majetek odpisovaný vlastníkem fotovoltaické elektrárny,“ dodává Vladimír Hejduk.
V praxi zůstávají otevřené zejména daňové aspekty sdílení elektřiny – od otázky úplaty a bezúplatnosti přes převodní ceny až po daňovou uznatelnost nákladů. Vyjasnění legislativy a aplikační praxe bude nutné, aby se sdílení elektřiny stalo plnohodnotným nástrojem nejen technicky, ale i daňově.