Trumpova cla jako kouzelnické představení

Trumpova celní politika v jeho druhém funkčním období, kterou rozpoutal počátkem dubna měla být plněna za šlechetnými účely jako je například zpomalení zadlužování USA, posílení domácí výroby v kritických odvětvích a zvýšení příjmů Spojených států. Data ale začínají ukazovat, že to může být další populistickou hrou politika. Cla jsou zjednodušeně daň na dovoz zboží a v závislosti na mnoha proměnných tuto daň může platit buď dovozce, nebo vývozce. Obvykle to ale v různém poměru platí obě strany. Prezident Trump se dušoval, že náklady ponesou výhradně zahraniční exportéři a občané Spojených států tak zbohatnou. Jaká je ale realita? Od zavedení cel již uběhlo 5 měsíců a výsledný obraz celní politiky se tak pomalu začíná zjevovat v datech.

Kdo platí cla?

Již během svého prvního volebního období v roce 2018 prezident Donald Trump rozpoutal celní válku a zavedl cla na své největší obchodní partnery včetně Číny a EU. Ačkoli nutno dodat, že zavedená cla byla výrazně mírnější, než je tomu nyní. Zavedená cla nakonec dopadla na spotřebitele, ale většinou v přijatelné a málo citelné míře. Jedním podstatným důvodem je to, že Spojeným státům tehdy hrál do karet měnový kurz, kdy dolar v tomto období výrazně posiloval. Silný dolar tak evropským a čínským vývozcům významným způsobem kompenzoval ztráty plynoucí ze zavedených cel a chránil Američany před inflací. Ovšem za současné vlády jsou aplikovaná cla ve vyšší míře, a navíc americký dolar významně oslabuje a výhled analytiků na dolar není pozitivní. Slábnoucí dolar tak bude naopak prohlubovat inflační jevy, které ponesou američtí spotřebitelé. Tím dojde ke zpomalení mezinárodního obchodu vlivem slábnoucí poptávky a exportní ekonomiky (EU, Čína) zažijí v důsledku slabší ekonomický růst. Pokud tedy americký dolar nezačne znovu posilovat, současná epizoda celních válek bude pro spotřebitele dotčených zemí mnohem citelnější a bude chybět „obměkčení nárazu“ vlivem kurzových pohybů.

Trumpův „lék“

Prezident Trump dal mnohokrát najevo, že si velice přeje nižší úrokové sazby, což ale je opak toho, co by měl činit, pokud chce silný americký dolar. I proto jsou výhledy analytiků na dolar pesimistické. Tentokrát ale může Trump přistoupit k obměkčení celních vlivů mnohem opulentnějším způsobem. Jak sám již mnohokrát naznačil, může část, nebo veškeré příjmy z cel rozdat občanům ve formě jednorázové dávky. Vyvstává pak otázka, k čemu to celé tedy bylo? Na jedné straně celní politikou skrytě zdaní americké občany a na straně druhé ty samé peníze pak rozdá zpět lidem a mnozí mu za to budou ve finále i tleskat. Takový kousek již připomíná více kouzelnický trik spíše než konstruktivní politiku. Na stejném principu ovšem funguje v dlouhém horizontu i státní dluh. Je to jen iluze, že vyšší dluh vede k bohatnutí občanů. Inflace nerovnováhu v rovnici státního rozpočtu vždy časem dorovná a nejvíce na tom obvykle zpláče průměrný spotřebitel, který si ale tento dluh sám odvolil. Celní a dluhová státní politika je tak ve své podstatě dlouhodobě pouhou extrakcí bohatství z jedné skupiny obyvatel skupině jiné a žádné bohatství nevytváří.

Shrnutí

Ve výsledku se tak zdá, že se obecné politické a ekonomické směřování Spojených států nemění ani se zvolením Donalda Trumpa. Po mnohá desetiletí kumulovaný vysoký státní dluh nutí země ke zvyšování daní. Američané a Evropané zásadně odmítají vyšší daně a z dobrých důvodů, ale nakonec nás to stejně nemine. Jediné, co se skutečně mění je kreativita, se kterou vlády dokáží tyto vyšší daně prosadit. Koleje jsou již dávno vystavěné, cesta je dána a jakékoli snahy o změnu směru se silně trestají. O tom ví své například nynější francouzská vláda v čele s premiérem François Bayrouem, které brzy hrozí pád a hlavním důvodem je právě pokus o konzervativnější rozpočtovou politiku. Současní voliči tak odmítají žít skromnějším životem. A není divu. Málokomu se chce utahovat si opasky a snižovat vlastní standard života jen proto, že si dřívější generace stlaly cestu dluhem na úkor svých potomků.